Kdy koučink nepomůže a proč je to v pořádku

Koučink je v posledních letech čím dál častěji skloňovaný jako nástroj změny. Objevuje se v kontextu výkonu, leadershipu, osobního rozvoje i mentálního zdraví. A spolu s tím bohužel vzniká i mylná představa, že může pomoct každému, kdykoliv a v jakékoliv situaci.

Realita je ale o mnoho střízlivější.

Koučink není univerzální řešení, protože pracuje s určitou mírou připravenosti na straně klienta. Pokud tato připravenost chybí, jeho efekt se výrazně snižuje nebo se nemusí projevit vůbec.

To není selhání metody ani člověka, jde jen o nesoulad v načasování.

Kdy koučink nefunguje

Jedna z častých situací, kdy koučink nefunguje, je ve chvíli, kdy člověk ve skutečnosti hledá jen rychlé řešení. Přichází s očekáváním, že dostane konkrétní návod, doporučení nebo postup, který bude možné ihned aplikovat, a tím situaci vyřešit.

Takové očekávání je pochopitelné, zvlášť pokud je člověk pod tlakem nebo dlouhodobě unavený. Problém je, že koučink na tomto principu nestojí. Nepracuje s předáváním hotových odpovědí, ale s procesem, ve kterém si člověk postupně vytváří vlastní. A to vyžaduje čas, pozornost a angažovanost.

Pokud někdo hledá rychlou úlevu bez hlubší práce na sobě, koučink pro něj pravděpodobně nebude tím správným nástrojem.

Podobně náročné je to ve chvíli, kdy člověk není připravený zůstat v nepohodlí. Většina pozitivních změn totiž nevzniká v momentě, kdy se cítíme dobře a jistě, ale právě naopak.

Koučink tyto momenty neobchází, neutlumuje ani nepřekrývá pozitivním myšlením. Naopak s nimi pracuje přímo, protože právě v nich se obvykle ukazuje to podstatné.

Pokud člověk však potřebuje nepříjemné pocity především rychle utišit nebo se jim vyhnout, může pro něj být tento způsob práce příliš konfrontační.

Další situace, kdy může být koučink neefektivní, nastává ve chvíli, kdy je odpovědnost za změnu plně přenesena ven. Když člověk očekává, že ho někdo “nastaví”, “opraví” nebo dovede k výsledku, aniž by se na tom sám aktivně podílel.

Kouč není ten, kdo změnu vytváří za klienta. Je to partner v procesu, který pomáhá vidět souvislosti, klade otázky a drží prostor pro práci, ale samotná změna vždy vzniká na straně klienta.

Pokud tahle role není přijatá, vzniká napětí mezi očekáváním a realitou, které často vede k frustraci na obou stranách.

Klíčová je také ochota podívat se na věci bez zkreslení. Každý z nás má své obranné mechanismy – způsoby, jak si vysvětlit situace tak, aby byly snesitelné nebo aby nenarušily náš obraz o sobě.

Tyto mechanismy jsou zcela přirozené, problém však nastává ve chvíli, kdy tyto obrany nejsou vůbec reflektované a člověk není připravený je zpochybnit. Koučink totiž velmi často vede právě k místům, kde tyto vzorce začínají být viditelné.

Pokud je člověk v danou chvíli nedokáže nebo nechce vidět, práce se zastaví, protože není kam jít dál.

Nejde o problém, ale o fázi

Důležité je říct, že žádná z těchto situací není špatně. Neznamená to, že by člověk byl nedostatečně motivovaný nebo že by s ním něco bylo v nepořádku. Většinou to jen znamená, že se nachází v jiné fázi.

Někdy je potřeba nejdříve stabilizovat, odpočinout si, nebo získat odstup, a teprve potom dává smysl hlubší práce na sobě.

Na druhé straně je ale fáze, kdy je koučink velmi silným nástrojem k trvalé změně. Ve chvíli, kdy je ochota se podívat na věci pravdivě, i když to není příjemné. Kdy je člověk schopný zůstat v procesu, aniž by od něj očekával okamžitý výsledek. A kdy vnímá vlastní podíl na tom, co se mu v životě opakuje.

Koučink tedy není pro každého a není vhodný v každé fázi. To je důvod, proč může být naopak pro člověka ve správný čas tak efektivní.